 John P. Barlow, který mimo jiné společně s M. Kaporem založil organizaci Electronic Frontier Foundation, která se zabývá prosazováním svobody projevu, stejně jako dalších základních svobod v kontextu dnešní digitální doby, a to zejména angažováním se v právních sporech a veřejnou osvětou, sepsal v roce 1996 Deklaraci nezávislosti kyberprostoru. Učinil tak v reakci na přijetí Telekomunikačního zákona. Deklarace prohlásila kyberprostor místem za hranicemi států. Dle ní nemají vlády (a zejména vláda USA) v kyberprostoru mandát k autoritativní aplikaci jejich práva. Barlowova Deklarace stojí na třech předpokladech, kterými jsou:
Ad 1) Argument neexistence společenské smlouvy lze jednoduše vyvrátit za užití myšlenek T. Hobbese a J. Rawlse. „Podstatou společenské smlouvy totiž není projev vůle toho, kdo se jejím prostřednictvím vzdává svobody ve prospěch ochrany před vlastní slabostí, ale i je prostá objektivní potřeba takové ochrany. Není tedy třeba, aby informační společnost otevřeně deklarovala svoji vůli být regulována. Stát (Leviathan)má právo a povinnost se své úlohy regulátora ujmout vždy, pokud se společnosti v důsledku projevů přirozených lidských slabostí začnou nedostávat organizující informace.“ (POLČÁK, R. Internet a proměny práva. Praha: Auditorium s. r. o., 2012, s. 97.) Ad 2) Co se týče argumentu stojícího na nepotřebnosti práva a státního donucení na internetu, lze jednoduše poukázat na nedostatek autoregulace u internetové komunity a neustálý nárůst počtu nebo intenzity internetových trestných činů. Nárůst je možné pozorovat nejen u klasické kriminality, ale zejména u nově vzniklých forem trestné činnosti jako je např. spoofing, phreaking, hacking či cracking, DDoS, MITM útok, backdoor, robot (crawler, spider, wanderer)... Ad 3) Otázka faktického efektivního vynucení práva na internetu je mnohem složitější. Při použití internetu je irelevantní, kudy komunikační spojení prochází, jakým prostředkem je realizováno a často i to, kde se fyzicky nachází adresát příslušného sdělení. Tuto skutečnost lze označit jako delokalizaci společenských vztahů na internetu. Delokalizace společenských vztahů na internetu však představuje i zásadní problém aplikace práva v podmínkách informačních sítí. Státní suverenita je vedle dalších znaků vymezena zejména územní výsostí. V ideálním stavu tedy konstatujeme nad územím státu existenci jakési informační vrstvy, která je kvůli absenci možnosti lokalizovat informace imunní vůči této územní výsosti státu. Důvodem je skutečnost, že kyberprostor nemá fyzické hranice. Základní problém místní působnosti práva v informačních systémech pak spočívá v tom, že část států má přirozenou tendenci spíše rozšiřovat svou vlastní jurisdikci, než ji omezovat (viz např. spor mezi francouzskou společností SG 2 a německou společností Brokat o užití ochranné známky payline nebo spor Gutnick v. Dow Jones). Naopak ve státech s nižší mírou právní kultury nebo s menším rozsahem sebeuvědomění pak lze pozorovat i opačný extrém – orgány státu aplikující právo se rády zbavují břemena rozhodování s poukazem na to, že předmětný vztah je na internetu. V obou situacích dochází k omezení faktické efektivity práva a tím k nepoměru mezi tím, co je jako právo státem formálně označováno a co z toho lze fakticky realizovat. Aby tedy bylo možno popřít i třetí argument, je nutné zaměřit pozornost namísto tradičních mechanismů zajišťujících realizaci práva k takovým prostředkům, které budou zajišťovat faktickou realizaci práva způsobem, jenž odpovídá shora rozebraným aspektům online prostředí. Těmi jsou zejména spolupráce s definičními autoritami, soukromým a občanským sektorem a mezinárodní spolupráce. Klesající vliv státu na informační společnost je zjevný zejména z vývoje soukromých informačních transakcí. Stále častěji dochází k tomu, že informace jsou vytvářeny, zpracovávány a ukládány mimo efektivní dosah státní moci. Postupně dochází k přetváření tradičních mechanismů právní regulace na mechanismy, které je možné označit za synergické formy organizace nikoliv pod přímou vládou, ale za užití státního práva. Různé autority, zejména státní, technické a ekonomické, k sobě hledají cestu v zájmu reprodukce a rozvoje informační sítě. Právě spolupráce se soukromým a občanským sektorem může pomoci zachovat efektivitu práva na internetu. Jsou to totiž poskytovatelé služeb informační společnosti, kteří disponují technickými kompetencemi a faktickými možnostmi přímo a bezprostředně ovlivňovat kódem informační sítě život informační společnosti. Jedná se např. o provozovatele síťové komunikační infrastruktury, dodavatele softwaru nebo provozovatele logických služeb informační sítě (např. internetové vyhledávače), doménové autority atd. Problémem je, že se faktické (technické) a formální (právní) kompetence států častokrát překrývají nebo se naopak nedotýkají vůbec. „Podobně, jako je tomu v případě dobrovolné nebo vynucené spolupráce státu a definičních autorit, je i mezinárodní spolupráci v zajištění faktické realizace právních pravidel nutno chápat nejen jako pomůcku, ale přímo jako podmínku zachování působnosti práva na internetu.“ (POLČÁK, R. Internet a proměny práva. Praha: Auditorium s. r. o., 2012, s. 113.) Zachování mezinárodní spolupráce si pak žádá výrazné ústupky ze suverénní jurisdikce. „Jedná se v tomto případě opět o paradox, kdy je zachování působnosti práva podmíněno omezením Leviathana v jeho suverenitě. Zatímco byl v předchozí kapitole donucen k tomu, aby přestal shlížet na ISP jako na své poddané a začal se s nimi přátelit, nyní nemá jiného zbytí než pokorně spolupracovat s ostatními suverény téhož druhu, a to i (respektive zejména) v případech, kdy mu taková spolupráce není úplně po chuti.“ (POLČÁK, R. Internet a proměny práva. Praha: Auditorium s. r. o., 2012, s. 113.) Zdroje:
|